Přeskočit na obsah

EhrFURCHT?

Doba čtení 4 minuty

Aktualizováno - Únor 9, 2025

Slovo úcta obsahuje dva aspekty: čest a bázeň. Jak to jde dohromady?

Slovník definuje úctu jako "hluboce pociťovanou úctu, která je spojena s bázní nebo uctíváním".
Filozofie vysvětluje úctu jako směs obdivu, pokory a úžasu.
Z náboženského hlediska je úcta definována jako vhodný postoj člověka k posvátnému, zejména k Bohu.

Úcta má několik rozměrů, které ji odlišují od pouhé úcty:

  1. Pokora: Uvědomíte si, že jste ve srovnání se svým protějškem malí.
  2. Obdiv: Vidíte vznešenost nebo vznešenost, která přesahuje každodennost.
  3. Strach a údiv: Směs strachu a úcty, která ukazuje, že druhá osoba je mocná nebo posvátná.
  4. Respekt a úcta: Člověk se cítí povinen chovat se k předmětu úcty s náležitou úctou.

Bible říká v Přísloví 9:10 "Počátkem moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznání Svatého je rozumnost." Bázeň před Bohem neznamená strach ve smyslu hrůzy, ale hlubokou úctu před Boží svatostí, spravedlností a mocí.

Židům 12:28-29 odvolání "Buďme tedy vděční a sloužme Bohu s úctou a bázní, neboť náš Bůh je stravující oheň."
List Židům je určen židovským křesťanům, kteří byli pod tlakem a hrozilo jim, že se vrátí ke své staré židovské víře. Ukazuje, že Ježíš Kristus je větší než Mojžíšův zákon a že věřící žijí v novém, neotřesitelném Božím království.

Zdůrazňuje Boží svatost a odpovědnost věřících a připomíná Boží zjevení na hoře Sinaj, při kterém byl izraelský lid plný strachu (Židům 12:18-21).
Křesťané naopak mají přístup do nebeského Jeruzaléma. Tento přístup však vyžaduje odpovídající postoj, a sice Vděčnost, Úžas a pravé uctívání.

Staří Řekové nazývali Úžas s εὐλάβεια, "eulabeia", což znamená úctu, pokoru a uctívání. StrachŘecký výraz φόβος, "fobos" může znamenat jak strach, tak hlubokou úctu, a proto musí být vždy definován v příslušném kontextu.

V biblickém slova smyslu Strach zde ve smyslu hlubokého vědomí Boží velikosti, svatosti a autority.

Úcta tedy zahrnuje vzdávání úcty a uznání Boží velikosti a všemohoucnosti.

"Stravující oheň" však vůbec nezní jako Bůh, který je milující, laskavý a milosrdný. Zní to spíše tak, že je stravující, jako oheň - a to, alespoň podle mých zkušeností, nemusí být nutně ta nejbezbolestnější možnost... Co tedy chtěl verš 29 Hebrejcům ukázat?

V Bibli oheň znamená Boží svatost, soud a očistnou moc. Tato formulace pochází z Deuteronomium 4:24. Tam se píše. "Neboť Hospodin, tvůj Bůh, je oheň stravující, Bůh žhavý."

Na adrese 1. Korintským 3,13 říká: "Dílo každého člověka bude zjeveno; den ho ukáže, protože bude zjeveno ohněm. A dílo každého bude vyzkoušeno ohněm." Jinými slovy: Bůh není zaslepen naší často pečlivě pěstovanou a neustále obílenou fasádou. Jeho "oheň" to všechno v okamžiku zničí a to, co pak vyjde na světlo, naše pravé, nahé já, musí být schopno před ním obstát, protože On je spravedlivý Bůh, který očišťuje své děti a soudí zlo.

"Návod k úctě" by tedy mohl vypadat takto:

  • Jsme zachráněni, a proto mu za to chceme poděkovat. vděčný být.
  • My sloužit Boha z uctivého, nerozděleného srdce.
  • Přinášíme Bohu naše Úžas ne ze strachu, ale z hluboké úcty k Jeho svatosti.

Excursus - Úžas

Úspěšný architekt ve velkoměstě. Byl hrdý na své schopnosti, rád navrhoval budovy a těšil se z respektu, který si ve své profesi získal. Měl dobře zorganizovaný život, věřil svým znalostem a plánování. Nejistoty nebo věci, které se nedaly racionálně vysvětlit, neměly v jeho životě místo.

Jednoho dne projížděl autem odlehlou horskou krajinou, když se náhle přihnala silná bouře. Během několika minut obloha zlověstně potemněla, vítr bičoval silnici a silný déšť téměř znemožnil viditelnost.
Snažil se zůstat klidný, ale když nedaleko udeřil blesk a hrom otřásl jeho autem, jeho sebedůvěra se rozpadla. Poprvé po dlouhé době pocítil něco, co nepoznával: Bázeň.

Zaparkoval u krajnice a přes čelní sklo se podíval na obrovskou sílu přírody před sebou. Najednou si uvědomil, jak je malý a zranitelný. Tady, uprostřed bouře, mu jeho inteligence, znalosti ani peníze nemohly pomoci. Byl jim zcela vydán na milost a nemilost.

V tu chvíli si vzpomněl na verš ze Žalmů, který ho v dětství naučila jeho babička. Žalm 8:45 ptá se: "Když se dívám na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc a hvězdy, které jsi připravil:Co je člověk, že na něj pamatuješ, a syn člověka, že na něj pamatuješ?".

Když bouře pomalu ustávala a obloha se opět vyjasnila, pocítil hlubokou pokoru a vděčnost. Uvědomil si, že sám nemůže mít ve svém životě všechno pod kontrolou a že existuje síla, která je větší než cokoli, co dříve považoval za autoritativní a důležité.

Od toho dne se postupně začal dívat na svět jinýma očima. Více času věnoval rozjímání o krásách přírody, začal se znovu modlit a přemýšlet o věcech, které přesahovaly jeho vlastní znalosti. Pochopil, že úcta neznamená cítit se malý nebo bezcenný, ale jednoduše uznat, že existuje něco většího, co udržuje a vede náš život, než jsme schopni pochopit rozumem.

Setkání s úctou ho změnilo, ne zastrašilo, ale dalo mu nový pohled na život.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

cs_CZCzech