Zažijte Boží vedení

Doba čtení 8 minuty

Aktualizováno - Únor 9, 2025

Zažijte Boží vedení! Ti, kdo jsou "skutečně" věřící, jsou schopni vyprávět o pozoruhodných zážitcích, které vás mohou zanechat doslova v úžasu a nevěřícném údivu.

Ti, kteří jsou ve své víře méně "aktivní", jsou k celé věci spíše skeptičtí, protože když se nechám vést Bohem, musím se vzdát kormidla, nebo ne? A vůbec, vždyť přece chci být pánem sám sobě!
A kromě toho: možná se mi jeho cesty vůbec nelíbí?

No, dilema, že? - No, nic neriskuješ, nic nezískáš. Staré pořekadlo, ale dnes stále platné jako dřív.

A teď?

Podívejme se, jak nás Bůh stvořil: Jako lidské bytosti s rozumem, tj. se zodpovědností, schopností myslet, rozhodovat se, rozlišovat mezi dobrem a zlem ....

Víme, co je dobré a špatné, umíme také myslet, ale CO si myslíme? No, co CHCI, MĚ! Ale jestli to má smysl a je to pro mě účelné, se obvykle ukáže až zpětně. Ano, je to tak: Vždycky jsi pak chytřejší!

Dobře. POKUD je Bůh vševědoucí, pak také ví, jak něco skončí, když udělám to, co CHCI, ne? Dobře, fajn. Ale když chci něco, o čem - vlastně - přesně vím, že to není jeho vůle, ale přesto to udělám, nemůže to být tím, že mi a mému přání rozumí? Pravda, On to pochopí, ale schválí to?

Nicméně On to dovolí, pokud se rozhodnete jinak, proti Jeho vůli (Jeho slovu...). Proč? Právě proto, že nejste loutka. Fuj, to máš štěstí! Nebo ne?

Někdo musí vždycky namalovat černý obraz! - Ne, žádné štěstí, přinejlepším bylo tvé přání pro tuto chvíli uspokojeno. Protože důsledky tvého jednání teprve přijdou...

A co Boží vedení?

Usměj se, zažil jsi to ve chvíli, kdy jsi - vlastně - poznal, že tvůj plán neodpovídá Jeho vůli. A to vše bez modlitby.

Bohužel ne vždy se stane, že vám někdo hlasitě a zřetelně řekne "Nedělej to!", ani se vedle vašeho šálku kávy náhle neobjeví pověstný lístek s jasně čitelným nápisem "Ne".

Přesto jste měli možnost naslouchat "skutečnému", vnitřnímu hlasu. Rozhodli jste se jinak a musíte žít s důsledky svého rozhodnutí.

Ale kdyby věděl, že to pro mě není dobré, pak by mě jistě mohl zastavit?

Je pravda, že by mohl, a někdy to dělá, ale ne vždy. Možná ti důsledky tvého rozhodnutí v budoucnu pomohou, a proto tě nechává dělat, co si přeješ.

Proč?

Ano, často si klademe otázku proč. Já také.

Čas mého odjezdu k zákazníkovi byl již delší, než bylo plánováno. A pak přijde další hovor a nechá mě čekat dalších pět minut.

Čtenář si teď možná řekne, co je to pět minut, ještě trochu přidat plyn a pak to doženete! To jsem si tehdy řekl, nasprintoval do auta a vyrazili jsme, sice trochu rychleji, než bylo povoleno, ale dálnice byla blízko a 70 km/h bylo stejně povoleno, jaké štěstí!

Sjeďte na dálniční nájezd a - šlápněte na plyn! Ale jak už to tak bývá, když spěcháte, další dopravní zácpa není nikdy daleko. A tak tomu bylo i tentokrát. Už z dálky jsem viděl brzdová a výstražná světla vozidel před sebou. Neměl jsem na rtech zrovna nejčestnější slova, alespoň v duchu, přibrzdil jsem a zastavil, stále doufaje, že se stojící vozidla opět dají do pohybu. Tak jsem tam stál a sledoval, jak čas ubíhá. Ale ani moje nervózní noha na plynu nemohla situaci změnit.

Poté, co se kolona začala uvolňovat, jsem viděl, jak nehodová vozidla manévrují z předjížděcího pruhu na krajnici. Nevypadala vůbec dobře. Policie, hasiči, sanitka, celý program.

Čtenář už možná tuší: ano, kdybych vyjel z domu v plánovaný čas, byl bych téměř jistě na místě vozidel zaparkovaných na zpevněné krajnici, případně i tím, kdo by se nechal zdarma svézt sanitkou. Pět minut, které mohly znamenat rozdíl mezi životem a smrtí...

Boží vedení? Tehdy jsem o tom ještě nebyl přesvědčen, i když jsem si tajně - vlastně... - říkal: "Kdybych utekl dřív, asi bych byl na jejich místě...".

Jinými slovy: i když nejste "věřící", Bůh nad vámi stále drží svou ruku. Od té doby se už nerozčiluju, když něco nevyjde podle mých představ, protože si pak říkám: Kdo ví, k čemu je to dobré! - Z dnešního pohledu vím(!), ŽE v tom měl prsty. A upřímně řečeno? To je nesmírně uklidňující pocit!

Venture

Chcete-li se odvážit Božího vedení, nechte ho převzít kormidlo! On to udělá dobře, říká Bible v Žalmu 37,5. "Svěřte svou cestu Pánu a doufejte v něj, on ji dobře vykoná."
"Dobře" znamená "udělat dobře", ne "on to udělá, já si sednu a budu odpočívat...".

To není šálek čaje pro každého. Já vím. To mohu potvrdit. Myslím, že není nikdo, kdo by to nezažil. A k poznání je bohužel ještě dlouhá cesta.
Často si vzpomenu na Mojžíšovo čtyřicetileté putování pouští. Proto jsem si předsevzal, že se nebudu tak dlouho řídit SVOU vůlí a budu více naslouchat svému vnitřnímu pocitu.

To byl první krok. Druhým bylo zkrotit svou netrpělivost: Když mu to trvá tak dlouho, udělám to sám! To nebyl dobrý nápad. Další kolo v poušti. Třetím krokem byla moje odevzdanost Bohu, věrnost mému slovu. 1 Petrův 5:7 "Vložte na něj všechny své starosti, neboť on se o vás stará." "Já už nemohu, udělej to TY - je jedno jak, kdy a co, ale udělej to!"
Nikomu bych to nepřál - ale člověk je tak pyšný a tvrdohlavý, že někdy opravdu musí jít až na dno, aby - konečně - nechal Boha převzít kormidlo.

Situace mi připomněla Matouš 14, 22-33: Ježíš zůstal na břehu, aby se modlil. Petr a učedníci se vydali přes jezero na protější břeh. Vznikla bouře a oni se ocitli v nouzi.
Když uviděli Ježíše, jak jde po vodě směrem k nim, pochopitelně nevěřili svým očím a mysleli si, že vidí ducha. Ale Ježíš na ně zavolal, aby se nebáli, že je to on.
Skvělé, má toho hodně co říct! Není po krk ve vodě! Dovedu si to živě představit, mohl jsem to být já.

Petr, kterému se celá věc nelíbila, se chce ujistit a volá: "Pane, jsi-li to opravdu ty, pak mi přikázal, abych k tobě přišel po vodě!" Ježíš odpovídá: "Pojď sem!"
A co dělá Petr? Vyzkouší sám sebe, vystoupí z lodi a jde přes rozbouřené vlny k Ježíši. Když k němu dorazil, vyděsil se, protože si uvědomil, že skutečně kráčí po vodě, a okamžitě se potopil a ve strachu volal o pomoc.

Mně ten příklad sedl jako ulitý! A od té chvíle jsem dostal pokoj, důvěru, jistotu - od Boha. A bez nadsázky jsem byl schopen hodit své problémy k Jeho nohám a dělat to, co jsem "cítil", že je dobré. Bylo to jako chodit po vodě, aniž bych se potopil.

Ale i vás může čas od času dostihnout okamžik potopení. Kdykoli si pomyslíte: "Tak tohle se daří!", vaše sebevědomí vezme za své a vy se opět začnete chopit kormidla, zcela nepozorovaně vás to rychle vrátí zpět na zem. Díky Bohu!

Excursus - Správné rozhodnutí

Projektový manažer ve středně velké společnosti, 32 let. Má stálé zaměstnání, dobrý plat, cítí se vlastně docela jistá ve své kariéře, ale chybí jí naplnění, smysl života. Monotónnost je všude, v práci i ve volném čase, má pocit, že její talent není náležitě využit a že její práce postrádá smysl. Tato všeobjímající nespokojenost ji tíží, ale zároveň se bojí změny, protože známé zlo je lepší než neznámé štěstí, a to znovu a znovu.

Je věřící a pravidelně navštěvuje bohoslužby. Její víra je pro ni důležitým zdrojem síly. V posledních týdnech stále více pociťuje vnitřní volání něco změnit. Má pocit, že ji Bůh vede novým směrem, ale neví, zda má skutečně odvahu vzdát se svého jistého zaměstnání a zkusit něco nového. Přemýšlí, zda je to skutečně Boží vedení, nebo zda je to jen rozmar jejích vlastních myšlenek.

Hledání jasnosti

Jednoho večera, po dlouhém dni v práci, se cítí obzvlášť neklidná. Rozhodne se svěřit své obavy a nejistoty Bohu v modlitbě. Tiše si tedy sedne ke svému stolu, zavře oči a z hloubi srdce promluví: "Bože, nevím, co mám dělat. Cítím se rozervaná a rozpolcená. Chci cítit tvé vedení. Prosím, pomoz mi najít správnou cestu."

Prosí Boha, aby jí dal jasnost a odvahu důvěřovat jeho vedení, i když se cesta zdá být nejasná a není někde napsáno, udělej to či ono.

Když se modlí, cítí se postupně klidnější a bezpečnější, téměř jako by ji obklopovala hřejivá, milující přítomnost. Ví však, že není vždy snadné slyšet Boží hlas a že ji často mohou vést spíše nenápadná znamení.

Nečekané setkání

Druhý den ráno jde do kavárny, aby si promluvila s dobrou kamarádkou. V poslední době se s kamarádkou vídá jen zřídka. Nyní se spontánně domluvily, že se sejdou na kávu. Během rozhovoru se jí svěří se svými pochybnostmi v práci a nespokojeností. Mluví také o svém pocitu, že by možná měla změnit práci nebo se vydat novým směrem, ale neví, zda je to správný krok.

Její přítelkyně pozorně naslouchá a pak řekne něco, co ji překvapí: "Víš, nedávno jsem mluvila s jednou ženou, která udělala podobnou změnu. Opustila jisté zaměstnání, aby se věnovala své vášni pro umění. Říkala, že si nikdy nemyslela, že by mohla udělat takový krok, ale když se rozhodla následovat své srdce, najednou se jí otevřelo tolik dveří, že byla ohromena. Myslím, že byste možná měli více naslouchat svému srdci. Možná vás Bůh vede tímto směrem."

Anna se v tuto chvíli cítí obzvlášť dojatá. Má pocit, že její kamarádka v tomto rozhovoru nejen vyjadřuje svůj vlastní názor, ale že tato slova jsou tak nějak přesně tím, co už v sobě cítila. Pocit, že není sama a že k ní skrze toto nečekané setkání promlouvá Bůh.

Rozhodnutí

O několik dní později stojí před konkrétním rozhodnutím: Společnost, do které se před několika měsíci přihlásila, jí nabízí možnost přijmout novou práci projektové manažerky v úplně jiném oboru, který ji také velmi zajímá. Tato práce by však byla riskantní, protože by znamenala změnu a zpočátku by měla menší jistotu a nižší plat. Zároveň však cítí, že na této pozici by lépe využila svůj talent a že by v ní mohla najít větší smysl své práce.

Když se setkává s nabídkami práce, je rozpolcená. Přemýšlí, zda by měla riskovat, nebo zda by bylo lepší zůstat ve své bezpečné a známé práci. Vzpomene si na svou modlitbu a rozhovor s Marií a hluboko uvnitř cítí, že tato změna není jen rozhodnutím o kariéře, ale také rozhodnutím, které ji přiblíží k sobě samé. Vnitřní klid, který při svém rozhodnutí pociťuje, je pro ni jakýmsi potvrzením, že je na správné cestě.

Boží vedení

V den konečného rozhodnutí se modlí, aby jí bylo jasné, jak se rozhodla. Během bohoslužby následujícího dne se kázání zaměřuje na důvěru v Boží vedení, na důležitost víry i v nejistých dobách a na to, že Bůh nás vede nejen při velkých životních rozhodnutích, ale i v malých okamžicích, kdy mu nasloucháme.
Tato slova k ní promlouvají hluboko uvnitř a ona si uvědomuje, že nemusí o všem rozhodovat sama, protože Bůh je tu od toho, aby ji vedl, i když cesta není vždy přímá, ale vede po několika oklikách.

S tímto vnitřním potvrzením se Anna nakonec rozhodne, že v pondělí novou práci přijme. Cítí se být vedena Bohem a ví, že toto rozhodnutí nedělá jen z vlastní iniciativy, ale také proto, že má pocit, že je to cesta, kterou pro ni Bůh naplánoval.

Závěr

Boží vedení prožíváme individuálně různými způsoby, ale vždy ve správný čas a správným způsobem pro každého!

Odvažte se vystoupit ze své zóny pohodlí, svěřte mu svůj život a nechte se překvapit bohatstvím života, které se vám náhle otevře. Je to víc, než potřebujete, víc, než jste si kdy mohli sami vypracovat, víc, než si dokážete představit!