Co je smíření?

Doba čtení 4 minuty

Aktualizováno - Únor 9, 2025

Smíření znamená obnovení poškozeného nebo zničeného vztahu, a to jak mezi lidmi, tak mezi Bohem a člověkem.
Ke smíření může dojít pouze tehdy, když je překonáno nepřátelství, odloučení nebo konflikt a je vytvořen nový, mírový vztah.
V křesťanském smyslu se smíření týká především obnovení vztahu mezi Bohem a lidmi skrze Ježíše Krista. Smíření je ústředním tématem křesťanské víry a mělo by být také ústředním tématem mezilidských vztahů.

Pád z milosti

Vztah mezi Bohem a člověkem byl zničen hříchem. Od pádu člověka (s. Genesis 3) existuje oddělení mezi Bohem a člověkem. Toto oddělení se projevuje vinou (Izajáš 59:2 "Vaše nepravosti vás oddělují od vašeho Boha a vaše hříchy před vámi zakrývají jeho tvář, takže vás neslyší."), strach, utrpení a nakonec smrt (Římanům 6:23 „Odměnou za hřích je totiž smrt; …“).

Hřích vytvořil mezi Bohem a člověkem bariéru, kterou člověk nemůže překonat. Smíření je proto zásadně nutné. Ústředním poselstvím evangelia je, že Bůh sám přinesl smíření, a to prostřednictvím Ježíšovy oběti na kříži.

Zprostředkovatel

Pavel píše ve svém dopise Římanům 5:10: "Neboť jestliže jsme byli smířeni s Bohem skrze smrt jeho Syna, když jsme byli ještě nepřáteli, oč spíše budeme spaseni jako smíření skrze jeho život!", stejně jako na Koloským 1:19-20 "Bohu se totiž zalíbilo, aby v něm (Kristu) přebývala veškerá plnost a aby skrze něj smířil se sebou všechno, ať už na zemi, nebo na nebi, tím, že skrze jeho krev na kříži dosáhl pokoje.".

Ježíš svou smrtí na kříži vzal na sebe vinu lidstva, a tím otevřel cestu ke smíření s Bohem. Ježíšova smrt je zlomovým okamžikem, kdy je překonáno nepřátelství mezi člověkem a Bohem. Na rozdíl od nás lidí, kteří vždy rádi požadujeme něco na oplátku, když pro někoho něco uděláme, Bůh nic na oplátku nepožaduje, ale nabízí člověku smíření čistě z lásky a nezasloužené milosti. To také potvrzuje Jan 3:16 "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný."

Pavel shrnuje závěr v Římanům 5:1 společně: "Protože jsme ospravedlněni vírou, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista."

Smíření od osoby k osobě

To všechno je potěšující vědět, ale co uděláme se smířením mezi lidmi? Vždyť nejsme Bůh a nemáme v sobě ani tu nekonečnou, všeodpouštějící lásku, ani - snad - vůli ke smíření? A vůbec: ať přijde ke mně ...!

Matouš byl také obeznámen s tímto druhem lidskosti, a proto napsal v. Matouš 5:23-24 "Když tedy přineseš svůj dar k oltáři a vzpomeneš si tam, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve usmířit se svým bratrem."

Páni, to je síla! Takže nejdřív musím odpustit člověku, než mohu vstoupit do společenství s Bohem! Pavel zdůrazňuje ve svém dopise Efezským 4:32 "Buďte však k sobě navzájem laskaví a soucitní a odpouštějte si, jako Bůh v Kristu odpustil vám."

Grumble - ..., no, není to snadné, vím a mohu to jen potvrdit z vlastní zkušenosti. Co je na tom vlastně tak těžkého?

Především se mi zdá, že si stojíte v cestě svou pýchou, studem, zraněním, nedostatkem důvěry v Boha a také víceméně nedostatkem pokory vůči Bohu.

Zde nám pomáhá připomínka, že Bůh nám nejprve dal odpuštění skrze Ježíše a že se můžeme dovolávat jeho pomoci a důvěřovat jeho slovům, jako např. Matouš 6:14 Bůh cituje: "Neboť odpustíte-li lidem jejich viny, odpustí i váš nebeský Otec vám..", aniž by v následujícím verši 15 napomínal ".Jestliže však vy neodpustíte lidem jejich viny, ani váš Otec neodpustí vaše viny.„

Záleží na vás, zda si 15. verš vyložíte jako Boží vztyčený ukazováček, nebo jako dobře míněné napomenutí a povzbuzení, abyste jednali způsobem, který je Bohu milý. Osobně považuji za přístupnější druhý výklad, i když ten první má také své opodstatnění.

Exkurs - Obtížný vztah

Syn a otec měli po léta složitý vztah. Jako teenager měl často pocit, že je otec příliš přísný a má na něj příliš vysoké nároky. Po prudké hádce v 18 letech, při níž padla ostrá slova, opustil dům svých rodičů a přísahal, že už se nikdy nevrátí. Byl stoprocentně přesvědčen, že mu otec nikdy doopravdy nerozuměl.

Roky plynuly a on si budoval svůj vlastní život. Ale navzdory profesnímu úspěchu a vlastnímu domu v něm zůstávala prázdnota. Kdykoli si vzpomněl na otce, pocítil hněv, ale také hlubokou touhu po klidu. Potlačoval tyto myšlenky a přesvědčoval sám sebe, že na usmíření už je pozdě.

Jednoho dne mu zavolala matka: otec je vážně nemocný a nezbývá mu mnoho času. Byl rozpolcený. Měl by ho navštívit? Nebylo už příliš pozdě? Co když se znovu rozhoří stará zášť?

V tomto vnitřním zmatku si vzpomněl na biblický verš z listu Efezským, který v minulosti často slýchával. Efezským 4:31-32 uvádí řešení problémové situace: "Ať je od vás odstraněna všechna hořkost, hněv, zlost, křik a rouhání i veškerá zloba. Ale buďte k sobě navzájem laskaví a soucitní a odpouštějte si, jako Bůh v Kristu odpustil vám.„

Tato slova ho zasáhla do srdce. Uvědomil si, že smíření neznamená napravit minulost, ale být připraven udělat první krok a umožnit uzdravení.

Šel do domu svých rodičů, a když po tolika letech znovu spatřil svého otce, byl slabý, ale oči měl plné slz. Ani jeden z nich zpočátku nevěděl, co říct. Nakonec otec zašeptal: "Je mi to líto. Nikdy jsem nechtěl, aby ses cítil nemilovaný." Otec se usmál.

V tu chvíli z něj spadla veškerá tvrdost. Uvědomil si, že jeho otec také trpěl a že je jejich pýcha tak dlouho držela od sebe. Tiše odpověděl: "Vždycky jsem ti to chtěl také říct. Je mi to líto."

V posledních týdnech trávil hodně času se svým otcem. Mluvili spolu o věcech, o kterých nikdy předtím nemluvili, a on si uvědomil, že ho otec vždycky miloval, jen jiným způsobem, než by si přál.

Když jeho otec nakonec zemřel, necítil už nenávist ani lítost, ale klid. Smíření z něj sňalo břemeno, které s sebou léta nosil.

Závěr

Smíření neznamená zapomenout na minulost, ale být připraven nechat mír zvítězit nad bolestí.